Warenkorb

Ihr Warenkorb ist leider leer. Lassen Sie uns das ändern.

Tipp: Entdecken Sie unsere Neuheiten

Sie brauchen Tipps? Besuchen Sie unseren Blog

Wollstoffe im Wandel der Zeit

Ein Leitfaden zu historischen Wollherstellungstechniken und Textilien mit Tipps zur Auswahl authentischer Stoffe für historische Kleidung und historische Kostüme.

Historie vlny

Pokud šijete historické kostýmy, určitě víte, že vybrat vhodnou látku není jen tak. Má-li být výsledek co nejvěrnější, musíte vědět, jak se vlna v konkrétním období zpracovávala a jaké látky se z ní tkaly. Bude vhodné spíš plátno nebo kepr? Co se nosilo u nás a co na severu? Jak se látky barvily? Všechny základní znalosti najdete v našem článku – a začneme přímo od ovečky.

Domestikace ovce

Chov ovcí má velmi dlouhou tradici. Ovce ostatně spolu s kozou a psem patří mezi první domestikovaná zvířata vůbec. První záznam pokusu o domestikaci najdeme na paleolitické jeskynní malbě ve Španělsku, která vznikla přibližně třináct tisíc let př. n. l. – v době, kdy lidé drželi tehdy ještě divoké ovce a kozy převážně na maso, případně mléko. První archeologické nálezy domestikovaných ovcí a koz – nutno podotknout, že vzhledem ke snadné zaměnitelnosti obou zvířat nelze vždycky spolehlivě určit, o které z nich se jedná – pocházejí z devátého tisíciletí př. n. l. Ovčí srst tehdy ještě byla krátká, podobná srsti muflonů, a na zpracování na textilní vlákna se nehodila.

První ovce, které měly delší vlnu vhodnou ke zpracování, se objevily přibližně šest tisíc let př. n. l. v Iráku. První spolehlivý nález vlněné tkaniny je ale až ze čtvrtého tisíciletí. V té době se také technologie zpracování ovčí vlny dostala z Blízkého východu do Evropy.

nástěnná malba Altamira

jeskynní malba, zdroj: Moravské zemské muzeum

Doba bronzová

Velký rozmach používání vlněných tkanin na našem území nastal v době bronzové (2300–800 př. n. l.); v Evropě se nejstarší pozůstatek vlněné látky našel v bažině v Dánsku a je datován přibližně do roku 1500 př. n. l. V době bronzové začala produkce vlny převažovat nad dosavadním zpracováním rostlinných vláken. Průměr jednoduché příze se pohyboval v rozmezí 1–2 mm, používala se plátnová i keprová vazba a jejich odvozeniny. Doložena je dokonce i znalost valchování vlny a výroba plsti. Kombinováním příze s S-zákrutem a Z-zákrutem v útku se vyráběly tkaniny se zajímavou strukturou, využívalo se různých přirozených odstínů vlny, začínalo se rozvíjet barvířství.

ručně tkané vlny

české ručně tkané vlny, autor: Textil postaru

Doba železná

Poměrně hrubé a barevně jednotvárné látky doby bronzové se ve starší době železné (ve střední Evropě se nazývá také doba halštatská; trvala cca od roku 750 do roku 450 př. n. l.) mění v textilní skvosty z jemných přízí (síla 0,15 – 15 mm), tkané v plátnové, keprové a dokonce i atlasové vazbě, zdobené složitými vytkávanými motivy. Barvíři již používali širokou škálu převážně červených, žlutých a modrých odstínů. Vlna se někdy kombinovala se lnem – v severovýchodní Evropě se používala prakticky pouze čistá vlna, na Blízkém východě čistý len, na většině území Evropy se materiály kombinovaly.

V mladší době železné (doba laténská, cca 450–1 př. n. l.) se vyráběly méně jemné látky s jednoduššími vzory (proužky místo složitých kostkovaných látek). Typické vazby této doby jsou plátnová, kepr 2/2 a kepr 2/1. Z nálezů se také zdá, že po útlumu v předchozím období začínají opět nabírat na důležitosti rostlinné materiály.

Raný středověk

Z období raného středověku máme nejvíc nálezů ze severní Evropy, kde jsou pro zachování textilu v prostých hrobech nejlepší podmínky. Na území Velké Moravy se mnoho dokladů o oděvu běžného lidu nenašlo. Ve šlechtických hrobech se zachovalo dovozové hedvábí, buď čisté, nebo ve směsi se lnem, zdobené zlatými či stříbrnými nitěmi, tkané jako plátno, dvojútková tkanina, lancé nebo brokát. Předpokládá se, že prosté obyvatelstvo používalo vlnu, len, konopí nebo kopřivová vlákna, máme také zmínky o plstěných výrobcích a valchovaném suknu.

V prostředí vikinské Skandinávie se látky liší podle lokality, ve které byly nalezeny. Dominuje plátnová vazba (v Dánsku až 78 % veškerého nalezeného textilu, v Norsku a Švédsku kolem 50 %), druhý v pořadí četnosti je jednoduchý čtyřvazný kepr (Dánsko asi 10 %, Norsko a Švédsko kolem 30 %). Spíš výjimečně se používal třívazný kepr, lomený kepr, diamantová vazba. Při rekonstrukci prostého oděvu se tedy doporučuje držet se plátěné vazby a jednoduchého kepru.

Vrcholný středověk

V období vrcholného středověku se textilní produkce začíná výrazně měnit. Z výroby přízí a látek se stává cechovní řemeslo, rozvíjejí se nové a rychlejší metody, zlepšuje se technologie. V 11. století se objevily první horizontální tkalcovské stavy, které jsou mnohonásobně efektivnější než staré vertikální stavy. Rozmach tkaní na horizontálních stavech přichází ve 13.–15. století, zhruba ve stejnou dobu se také objevuje spřádací kolo, které vystřídalo ruční vřeténko a výrazně zrychlilo a zkvalitnilo výrobu příze (šlapací kolovrat se rozšířil až v 16. století.) Textilní výroba se rozdělila na mnoho samostatných řemesel, která přinesla zrychlení samotné výroby i pokroku – jednotliví „specialisté“ se mohli plně věnovat své práci a neustále ji zlepšovat. Z této dělby práce se postupně vyvinul manufakturní systém. Mezi textilní řemeslníky patřili například:

středověký barvíř vlny
  • pláteníci – tkali prostá lněná plátna;
  • barchaníci – tkali plátna ze směsi lnu a bavlny
  • soukeníci – tkali vlněná sukna
  • vlnaři, mykači, krampléři – zpracovávali vlněnou surovinu
  • přadláci – předli přízi
  • valchaři – vyráběli valchované sukno
  • barvíři – barvili látky
  • mandlíři – škrobili a mandlovali plátno, aby bylo hladké a lesklé
středověký tkalec

Vlněné sukno se díky zefektivnění výroby a také dobrým vlastnostem látky stalo naprosto dominantním vlněným produktem. O rozvoj soukenictví v českých zemích se velkou měrou zasloužil král Přemysl Otakar II., který k nám ve 13. století pozval flanderské soukeníky. Flanderské a brabantské sukno tehdy na rozdíl od českého platilo za vysoce kvalitní, ale díky králově intervenci bylo české sukno už ve 14. století žádaným vývozním artiklem.

V českých zemích se soukeníci zpočátku usadili především v Broumově, Litomyšli, Lounech, Českých Budějovicích, Žatci, Jihlavě nebo Jindřichově Hradci; jihlavské vojenské sukno nebo hradecké sukno opatřené pečetěmi kvality bylo známé i za hranicemi.

Pozdější období

S rozmachem obchodu a cestování se do evropských zemí stále více dostávaly „exotické“ materiály jako hedvábí a bavlna. Především bavlna postupně zlevnila a rozšířila se natolik, že pronikla prakticky do všech společenských vrstev. Připravila len o výsadní postavení hlavního rostlinného materiálu v našich krajích a zčásti nahradila i vlnu. Vlna se však nadále používala na výrobu mnoha druhů oděvů, ve které zůstávala nenahraditelná (zimní oblečení a doplňky, vojenské uniformy, pánské obleky).

V mnoha evropských zemích se stále udržuje vlnařská tradice a výroba kvalitních vlněných látek. Platí to i pro Česko, byť v mnohem menší míře než dříve.

Výroba vlněné látky

Surovinou pro výrobu vlněné látky je ovčí vlna, i když v širším slova smyslu můžeme říct, že vlna jakéhokoli vhodného zvířete (jaka, lamy, kozy, velblouda…). Existuje mnoho plemen ovcí, a ne všechna mají rouno vhodné pro textilní výrobu; kvalita rouna se liší také podle věku a pohlaví zvířete, dokonce i podle části těla.

Stříhání, čištění a předení

Ovčí rouno se cca od doby železné stříhalo pomocí pérových nůžek. V předešlé době se spíš vytrhávalo a vyčesávalo pomocí hřebenů, dnes se naopak používají speciální elektrické strojky, které stříhání značně ulehčují. Surové rouno se hned po ostříhání třídí, nejméně kvalitní a silně znečištěné části (z ocasu, zadku, břicha) se vyřazují. Vytříděná vlna, které se v této fázi říká „potní vlna“, se musí zbavit přebytečného lanolinu a rostlinných zbytků, které se v ní zachytily. Tradičně se ovce už před střiží hnaly koupat do řeky nebo potoka. Ostříhaná potní vlna se pak zpočátku prala mechanicky v kaskádě propustných hrází vybudovaných na vodním toku; začínalo se v nejspodnější tůni a postupně se vlna předávala do vyšších tůní, až se nahoře vytáhla zcela čistá. V pozdější době se prala ve směsi vody a mýdla nebo vody a drasla, a až poté dávala vymáchat do tekoucí vody. Dnes se rostlinné zbytky odstraňují tzv. karbonizací – rouno se namočí do silné anorganické kyseliny, ve které úlomky rostlin zuhelnatí, ale vlněným vláknům se nic nestane.

předení vlny

předení vlny, zdroj: magazín 100+1

Po usušení na slunci se praním zacuchaná vlna ručně rozvolňovala, mykala a česala (kramplovala), pročesaná vlna se svazovala do pramenů a předávala přadlenám a přadlákům. Vlněné příze se vyráběly v různé tloušťce a dvou variantách podle zákrutu: zákrut S a zákrut Z. Jednoduchá příze se někdy ještě ská – dvě a více vláken jednoduché příze se smotává dohromady, aby vznikla silnější a pevnější nit. Princip skaní je prakticky stejný jako u předení.

Barvení

Pokud měla příze posloužit na výrobu barevné látky, barvila se v této fázi. Barvířství bylo velmi speciální řemeslo, barvíři se navíc dělili ještě na krasobarvíře (pestré barvy) a černobarvíře (tmavé odstíny). Používala se široká škála přírodních barviv, v českých zemích především rostlinného původu: 

  • šafrán (pěstoval se u nás už ve 13. století, dává sytou žlutou barvu, ale je velice drahý)
  • borůvky (modrá)
  • světlice barvířská (oranžová)
  • boryt barvířský (modrá)
  • duběnky (fialovočerná)
  • cibule (hnědá)

Tkaní

Z obarvené příze se už mohlo tkát a dát tak vzniknout konečné látce. Od počátku tkalcovství po konec raného středověku se tkalo na jednoduchých vertikálních stavech. Začátkem vrcholného středověku se začalo přecházet na stavy horizontální. Při tkaní byla důležitá volba vazby, ve které se tkalo. Nejjednodušší plátnová vazba se používala na tkaní vlněných pláten i v těch nejchudších domácnostech. Kepry a lomené kepry už vyžadovali složitější tkalcovský stav i šikovnějšího mistra.

ručně tkaná látka

Historicky věrné vlněné látky

Ať už budete látku kupovat, nebo si ji utkáte vlastnoručně, řiďte se vždy historickým obdobím, regionem a společenským postavením osoby, pro kterou se z látky bude šít.

Sukno

Sukno je asi nejrozšířenější a nejčastěji využívaný materiál pro historické kostýmy. Vlněná sukna jsou vlněné valchované látky. Byla rozšířená a oblíbená napříč všemi obdobími a svou popularitu si drží dodnes. Opravdové sukno není na pohled tak krásné jako moderní vlněné flauše s počesaným vlasem. Jeho povrch je oproti flaušům výrazně matnější a hrubší.

Sukno je poměrně časově náročné na výrobu, která se skládá z velkého množství pracovních operací. Látka se během výroby výrazně srazí, ale výsledkem je velice kvalitní, pevný, hutný materiál, který neprofoukne a částečně chrání i proti vodě. Proto sukno ve středověku prakticky vytlačilo prosté tkaniny z trhu a stalo se později důležitou součástí vojenských uniforem, jež se z něj šily vlastně ještě donedávna.

Postup tkaní sukna se z technického hlediska nelišil od jiných látek, ale používal se mohutnější a širší tkalcovský stav, protože soukenná osnova bývala širší a těžší. Vazba mohla být plátnová i keprová. Po utkání se sukno pralo, máchalo, sušilo a poté valchovalo. Nejjednodušší bylo namočit sukno do dřevěné kádě a pak po něm šlapat, pro usnadnění práce vznikaly později (cca v době předhusitské) velké valchy na vodní pohon. O jednu takovou valchu se dělilo víc výrobců, někdy si ji stavěly třeba soukenické cechy. Při valchování se tkanina zaplstí; sukno tak vlastně spojuje kladné vlastnosti tkaniny a plsti.

Po valchování přišlo na řadu počesávání, kdy se povrch sukna načechrával speciálním kartáčem ze suchých květů bodláku – nejoblíbenější byl druh, který dnes známe pod názvem štětka soukenická (Dipsacus sativus). Vznikl jednolitý povrch, pod kterým už nebylo možné rozeznat vazbu. Posledním krokem při výrobě sukna bylo postříhání. Provádělo se speciálními nůžkami a cílem bylo sestřihnout chlupy na povrchu do stejné krátké délky. Proto má sukno plstnatý, ale ne chlupatý povrch.

vlněné sukno

vlněné sukno, zdroj: wikiwand

Vlněné plátno

Většina historických vlněných látek se tkala v plátnové vazbě. Ze všech vazeb je nejjednodušší, vyžaduje pouze dva tkalcovské listy a její tkaní tak není složité. Plátnovou vazbu vytvoříme, pokud budeme při tkaní po jednom útku zdvihat liché a následně sudé osnovní nitě (ty se zvedají právě těmi tkalcovskými listy, proto je třeba mít dva, jeden je vždy nahoře, druhý dole). Tato vazba je velmi pevná, protože je také nejhustěji provázána.

Vlněný kepr

Rozšířené v historii ve všech obdobích byly též vlny tkané jako kepr s charakteristickými diagonálními proužky ve vazbě. Keprová vazba je další ze základních vazeb, je hustá a pevná, ale zatímco na plátno stačily dva listy, na kepr bylo třeba 3 nebo více listů. Látky tak byly náročnější na výrobu, a proto také dražší. Kepr se tká se na trojlistovém nebo čtyřlistovém stavu, a podle toho se rozlišuje třívazný nebo čtyřvazný kepr. Změnou směru vzoru nebo kombinací více směrů vznikají další odvozené vazby, společně se označují jako lomený kepr.

Lomené kepry – rybí kost a diamantová vazba

Zvláštní vazbou jsou lomené kepry založené na pravidelném měnění směru diagonálních proužků klasického kepru, čímž vznikají různé vzory. Ty nejrozšířenější si pak vysloužily vlastní názvy.

Rybí kost i šípový kepr (anglicky „chevron“) vytvářejí klikatý vzor. Liší se pouze v návodu, tedy v tom, jak se „láme“ vazba ve špičce. V historických nálezech se nejčastěji setkáváme s rybí kostí s charakteristickým zlomem, odskokem ve špičce (oproti tomu šípový kepr je v tomto ohledu vzhledově dokonalý, nicméně v historii méně obvyklý).

Obdobně pak existuje vzhledově dokonalá vazba tzv. „goose eye“ (doslova husí oko, českého názvu jsme se nedohledali), kde se kepr zalamuje dvakrát, čímž vznikne vzor kosočtverce, tedy diamantu. 

diamantová vazba

vlevo diamantová vazba, vpravo tzv. „goose eye“

Obdobně jako u rybí kosti, i tady máme nálezy látek tkaných s charakteristickým odskokem ve zlomu podobně, jako to má rybí kost. Tato vazba s odskokem je označována jako diamantová a je z hlediska historické věrnosti vhodnější než vzhledově dokonalejší husí oko. Vlněná rybí kost a diamant vyžadovaly zručného tkalce a složitější tkalcovský stav, proto byly přirozeně méně rozšířené, ač oblíbené. V těchto vazbách byly tkané spíše vzácné látky, které nosily vyšší vrstvy, hodí se tedy na honosnější kostýmy.

Obdobně jako u rybí kosti, i tady máme nálezy látek tkaných s charakteristickým odskokem ve zlomu podobně, jako to má rybí kost. Tato vazba s odskokem je označována jako diamantová a je z hlediska historické věrnosti vhodnější než vzhledově dokonalejší husí oko. Vlněná rybí kost a diamant vyžadovaly zručného tkalce a složitější tkalcovský stav, proto byly přirozeně méně rozšířené, ač oblíbené. V těchto vazbách byly tkané spíše vzácné látky, které nosily vyšší vrstvy, hodí se tedy na honosnější kostýmy.

Vlněné satény

Pro pořádek ještě zmiňme třetí ze základních vazeb, kterou je atlas, nebo také saténová vazba. Pro její výrobu je zapotřebí mít na stavu nejméně 5 listů, nejčastěji však 8. Látky tkané v saténové vazbě jsou velmi hladké a lesklé, čehož se nejvíce využívalo v historii u efektních brokátů a lampasů. Ty se však tkaly především z hedvábí.

Kromě lépe vybaveného tkalcovského stavu, je pro výrobu vlněného atlasu třeba též vysoce kvalitní ovčí rouno dlouhé stříže, proto se opět jednalo o látku přístupnou především šlechtě. Vlny tkané v saténové vazbě se v historii objevují od 14. století.

Kommentare(0)

Um einen Kommentar zu hinterlassen, melden Sie sich .

Sartor In ihrem posteingang

Abonnieren Sie unseren Newsletter und lassen Sie sich inspirieren. Sie werden keinen Spam von uns erhalten, sondern nur kreative und spannende Informationen, die Sie mit Ihren Freunden teilen können.

Mit Ihrer Anmeldung stimmen Sie der Verarbeitung von personenbezogenen Daten durch zu

Kontaktformular schließen
Načíst

Haben Sie Fragen oder Probleme?

+420 777 511 114
sartor@sartor.cz

Sprache

Währung

Anmelden schließen